V pohoří Vranica kousek od lázní Fojnica se ve výšce 1636 m nachází opravdová perla balkánské přírody. Prokoško jezero – nádherné ledovcové jezero obklopené štíty vysokých hor a tradiční bosenská vesnička na jeho březích. 

Booking.com


Je to místo, kde lišky dávají dobrou noc. Místo, které je přes tuhé, na sníh bohaté zimy, téměř odříznuté od okolního světa. V létě je však Prokoško jezero dostupné i autem, cesta ale určitě není vhodná pro nízké auto a nezkušeného řidiče. Dokonce se cesta do tohoto přírodního ráje může stát opravdovým peklem. Tak jako v našem případě.

Naše cesta začala v dobré náladě v obci Vitez, kde jsme spali v etno vesničce Čardaci. Ráno jsme se vykoupali v místním akvaparku a po obědě vyrazili na naši další pouť. Tentokrát do pohoří Vranica právě k jezeru Prokoško. Nejprve po M5 ve směru Travnik, před tímto městem jsme odbočili po silnici M16.4 na Novi Travnik a dále do kopců. Všude kolem byly plantáže s maliníkem a spousta lidí, kteří jej obhospodařovali. Krajina krásně zelená, upravené domečky, radost pohledět.

Podle očekávání se silnička dále zúžila, když jsme u Nového Travniku odbočili na regionální silničku R439 ve směru Gornji Vakuf. Silnička stoupala až do výšky 1025 m a po sjezdu do obce Pavlovica skončil asfalt a začala šotolina. Zatím ale vše podle plánu. Děti spaly a cesta ubíhala docela rychle.

Odbočili jsme na silnici R438 a po relativně dobré cestě jsme přijeli do osady Sebešić. Tady to náhle začalo. Silnička náhle silnička skončila. Co teď? První problém. Naštěstí jsme jeli kolem jednoho stavení, kde sedělo venku pár lidí, a tak jsem se zeptal na správnou cestu. Poradili mi, že těsně před Sebešićem je odbočka k jezeru. Opravdu – odbočovala tu úzká vozová cesta, ale stále relativně dobře sjízdná…

V atlase však tato cesta měla být jediná až k jezeru, bez žádných odboček. Jenže opak byl pravdou. Jeli jsme po úzké vozové cestě plné děr a výmolů a snažili se nezničit podvozek našeho Sharana. Děti už byly dávno vzhůru a začínaly pociťovat hrbolatou cestu plnou zatáček.

Tati, mně se točí hlava. Tati, mně se chce blinkat. Takovéto výkřiky jsem slyšel ze zadní části vozu.

Přijeli jsme k první neoznačené křižovatce ve tvaru písmene Y. Zvolil jsem intuitivně pravou cestu, ale po pár metrech jsem zjistil, že tudy to nepůjde. Vycouval jsem tedy zpět a pokračoval po levé cestě.

Stoupali jsme nahoru a najednou ostrá zatáčka s odbočkou doleva. Odbočky jsem si ale nevšiml a pokračoval stále výš.

Cesta se stále zhoršovala a přestávala být sjízdnou i pro terénní auto.

V autě řev, hrůza v očích dětí i manželky. Co budeme dělat? Dostaneme se odsud?

Zastavit by byla záhuba – na tomto terénu by se náš Sharan již nerozjel a couvat dolů bylo zhola nemožné. Jet pomalu, auto by začalo podhrabávat a také bych asi za chvilku zastavil. A stoupat dál – jedině modlitba, aby se neprorazila olejová vana nebo neurazila náprava. To ani nechci pomyslet, jak bychom se odsud – 20 km od asfaltové silnice – dostali.

Naštěstí se cesta trochu rozšířila a podařilo se mi na miniaturním plácku otočit. Pomalu jsme sjeli dolů a náhodou potkali cestou 2 dřevorubce. Byl jsem již odhodlaný vrátit se až dolů do údolí a návštěvy jezera se vzdát, ale rozhodl jsem se zkusit ty dva chlapíky a zeptat se na cestu.

Samozřejmě, v té zatáčce s odbočkou, kterou jsme minuli, byla malá dřevěná tabulka se směrovkou přímo k jezeru. Jenže viditelná pouze z opačného směru. Rozhodli jsme se, že ještě jednou zkusíme osud a dojedeme nahoru k jezeru.

Zbytek cesty byl stále děsivý, ale již pro naše auto méně nebezpečný. Ani nebudete věřit, jaká byla naše úleva, když jsme uviděli jezero. A zděšení, když jsme zjistili, že z druhé strany (od Fojnici) relativně pěkná příjezdová cesta.

Jezero na nás působilo, jakoby bylo z jiného světa.

Hluboký les se otevřel a uprostřed vysokých štítů se objevila hladina jezera obklopená starými dřevěnými domky. Nejprve se ale objevila budka ochránců přírody se závorou. Prý 10 KM za vjezd dolů k jezeru a 2 KM k tomu za vstup pro každého dospělého.

To je ta balkánská mentalita, kterou nemám rád. Přijet až na místo, vystoupit z auta, posedět a zase autem pryč. Hlavně žádné kroky pěšky. Bohužel, pokud se mentalita nezmění a nezavede se regulace, řada míst bude asi brzy v horách na Balkáně zničena…

Strážník řekl, že když půjdeme pěšky, zaplatíme jen vstup a parkování před závorou je zdarma. Vystoupili jsme tedy z auta a vydali se na cestu. Krajina krásná, všude vysoké štíty, ledovcové jezero obklopené starou vesničkou. Místo okouzlující. Je zde čisté ovzduší, proto hory nebyly v oparu a viditelnost byla luxusní. Škoda jen těch aut zaparkovaných u jezera.

Když jsme přišli k jezeru, rozhodli jsme se posedět na krásných dřevěných lavičkách, které tu byly rozesety společně s dřevěnými stoly. Ale ouha. Okamžitě přijel maník na čtyřkolce a chtěl peníze za pronájem stolu. Vydělávat se dá tedy na lecčem. S díky jsme odmítli a usadili se na pohodlných kamenech poblíž.

Bosňák s čajovou výbavou se hned otočil na naši rodinku a nabídl nám zelený čaj s mátou a deku na sezení k tomu zdarma. Tuto nabídku jsme přijali a nechali si uvařit v čajovně pod širým nebem konvičku čaje. To si zase naopak nechám líbit. Posezení na dece u ledovcového jezera s výhledy na štíty pohoří Vranica je dalším nezapomenutelným zážitkem pro děti i dospělé v Bosně.

Po osvěžení u jezera jsme se vydali na krátký okruh v okolí. Vystoupali jsme nad jezero a kochali se nádhernými výhledy po okolí. Kolem se pásly krávy jako v Alpách. Příroda nezničená, modrá obloha, co víc si člověk může přát? Jako v ráji..

Obešli jsme jezero a prohlédli si vesničku, kde je v létě možnost ubytování ve starých dřevěných domcích. Bydlení je tady ale spartánského typu, není tu vodovod a asi ani elektřina. Pro milovníky romantiky jako dělané. Východ slunce u jezera musí být nezapomenutelný. Nicméně to není nic pro nás, my jsme s našimi dětmi docela zhýčkaní.

V některých chalupách je možnost občerstvení, ale pohled na mouchy obletující vyvěšené prase mě od konzumace čehokoliv v této vesničce, kde nenajdete ledničku, docela odradil. Na druhou stranu je to opravdu nefalšovaná romantika a zážitek.

Prokoško jezero je nádherné místo plné balkánských protikladů uprostřed zatím nezničené přírody. Bohužel podoba turistiky na Balkáně ochraně přírody příliš nepřispívá. Jak asi bude vypadat toto místo za 10 nebo 20 let?

Cestu zpět jsme museli absolvovat opět po zničené cestě, protože ta hezčí cesta by nás zavedla do Sarajeva a nedostali bychom se do místa našeho ubytování – k přehradě Ramsko jezero. Ale o tom zase někdy jindy.

Praktické informace

Jezero je výchozím bodem pro treky na vrcholy v pohoří Vranica – Nadkrstac (2112 m) nebo Sarajevska (2107 m) nebo pouze pro toulky po bosenských horách. Samozřejmě se nemusíte věnovat náročným túrám, ale můžete strávit u jezera třeba jen odpoledne, zarelaxovat nad šálkem čaje nebo se projít lehkou procházkou okolo jezera.

K jezeru doporučuji po našich zkušenostech použít tuto příjezdovou cestu. Od strany Sarajeva použít silnici M5 přes lázně Kiseljak, poté odbočit na regionální silnici R438 přes další lázeňské městečko Fojnica. Asfaltová silnice vede dále do obce Merdžanići, odkud již po šotolinové cestě vystoupáme do sedla. Z tohoto místa je již jezero značené a snadno jej najdete. Toto je nejlepší příjezdová cesta, kterou doporučuji použít.

Kvalita silnic v Bosně a Hercegovině je u hlavních tahů velmi dobrá, vedlejší silnice však často nemají všude asfaltový povrch a úseky, kde je šotolina (tzv. makadamska cesta), jsou často plné děr a výmolů. Obvykle jsou ale sjízdné osobním autem, na rozdíl třeba od Albánie, kde je mnohem jistější 4×4 s vysokým podvozkem.

K jezeru vede od brány cesta sjízdná s kočárkem. Okruh kolem jezera je však po úzké pěšině, kde s kočárkem neprojedete.

Booking.com