Nejznámější maďarská vína jsou z oblasti kolem městečka Tokaj. Však také podnebí, úrodná půda a slunné svahy stejnojmenného kopce předurčují tuto oblast k pěstování vinných hroznů. Při cestě po Maďarsku jsme nemohli Tokaj samozřejmě vynechat, už bychom se sem asi ale podruhé nevraceli. Proč? Posuďte sami…
Booking.com

Nabyti dojmy z rumunského víkendu, vraceli jsme se pomalu zase zpět na západ. Minuli jsme náš starý známý hraniční přechod, málem ujeli na hranici maďarským celníkům (no co, když ani nevíte, ke kterému okénku máte přijet) a pomalu se blížili zpět k Debrecenu. Přemýšleli jsme, zda se právě v Debrecenu nezastavit, ale nakonec vyhrála slavná Tokaj, která totiž již nebyla příliš daleko.

Tokaj je přece pojem. Procházka kolem vinic na začátku října v záři podzimního slunce musí být nádherná a nemůžeme ji vynechat. Takže vzhůru do Tokaje.

Cesta z Debrecenu pěkně ubíhala. Zvolili jsme starou silnici do Nyíregyházy (č.4), města, jehož jméno si běžný Čech asi nikdy nezapamatuje a já ho stále vyslovuji tak, jak se píše a ještě to slabikuji. Maďar kdyby to slyšel, tak by mě asi něco udělal… Tady jsem měl úžasný nápad město objet a urychlit si tak cestu – odbočil jsem tedy na dálnici a následně na obchvat města. Všude kolem byly cedulky Lego, které se zde zhruba 10 let vyrábí v novém závodě na zelené louce, což člověk po minutí asi desátého ukazatele s nápisem a obrázky Lega opravdu nezapomene. Najednou ale obchvat skončil a my mohli zvolit buď návrat do centra, což by celý pokus centrum minout docela znehodnotil,  nebo zamířit kousek na západ (silnice 36, kdybyste to hledali) a pak to někde střihnout vedlejší silničkou.

Jeli jsme tedy na západ a na tu vedlejší silničku. Hmm, jenže po pár metrech jsme přijeli k semaforu a postavili se do řady aut. Práce na silnici, jednosměrný průjezd, znáte to. Obvykle 5 minut čekáte a jedete a je to lepší než zdlouhavé objížďky. Tady to ale bylo jiné. Stáli jsme přímo u semaforu a dvacet minut čekali, nikdo nejel ani tam, ani zpět a my pořád čekali. Nedělo se vůbec nic, na místo stavby bylo vidět, auta nejezdili a hlavně nikdo zde nic nedělal. Inu, zlatá Česká Republika nakonec. Pak se naštěstí někdo probudil a jelo se, ale opravdu nefalšovaných 20 minut stání.

Pak už cesta ubíhala dobře, odbočili jsme za obcí Nagycserkesz doprava a projeli po úzké silničce docela pěknou zarostlou přírodou do hrůzostrašné obce Belegrád, kde je jistější používat zámek na autě i za jízdy. No někde tito občané Maďarska bydlet musí, že.. Prostě to tu bylo podobné jak v Předlicích v Ústí s tím rozdílem, že všichni byli na ulici v dosahu auta a šíleně se nudili. Pak již jsme se napojili na silnici 38 z Nyíregyházy a přes obec Rakamaz pokračovali do Tokaje. Na východě Maďarska je bohužel tradice, že pěkná místa jsou oddělena územím nikoho a civilizace je jen v okolí velkých měst. Nečekejte tedy nějaké malebné vesničky a turistické cíle všude, kam se podíváš.

A teď již konečně Tokaj

Tokaj je světoznámé vinařské středisko, zdejší vinařská oblast je dokonce zapsaná v UNESCO, však také první zmínky o pěstování vinné révy sahají až do roku 1067. Bohužel v reálu zde nenajdete pěkné historické městečko plné vinných sklípků uprostřed vinic, ale spíše ospalou vesničku, kde je jen malý historický střed s pěkným kostelíkem a muzeem vinařství a někde stranou vinné sklípky. Trochu nás to zklamalo.

Přijeli jsme do centra a zaparkovali bezplatně u kostela. Zřízenci odklízeli stánky z vinařských slavností, které právě skončili (byli jsme zde v pondělí) a my poobědvali zbytek rumunských laskomin na lavičce u kostela. V centru byl jeden obchod s potravinami a pár obchůdků s vínem, restaurace byly asi v pondělí zavřené. Nikde ani živáčka. V Maďarsku obecně mimo sezónu bylo strašně málo turistů – dokonce i v Egeru v Údolí krásných žen bylo pusto. Na druhou stranu kouzlo tohoto ospalého městečka má něco do sebe, my jsme ale čekali asi trochu větší město.

Vinice se obvykle vysazují na slunných svazích, což v rovinatém Maďarsku není vůbec jednoduché. Nad Tokají se tyčí kopec sopečného původu o nadmořské výšce 513 m a právě na jeho svazích se nachází světoznámé vinice. My jsme se vydali na tento vrchol a mysleli si, že se projedeme mezi vinicemi. Jaký byl ale náš omyl. Vinice jsou z druhé strany než byla naše cesta, a tak jsme místo toho stoupali hustým listnatým lesem. Cesta nahoru byla pěkná, ale jakmile by trochu zapršelo stala by se pro nekonečné množství bahna neprůchodnou. A to v říjnu není zas tak nepravděpodobné.

Nahoru vede červená značka přímo od kostela, která stoupá příkrým svahem a poté starobylou vozovou cestou mezi starými ořešáky na rozcestí se zelenou značkou. Odsud jsme se již listnatým lesem vyškrabali na vrchol. Z vrcholu je pěkný výhled na vinice a vodní plochy u města Tarcal (jezero Halastó) a vůbec na nekonečnou maďarskou rovinu. Bohužel na vrcholku není žádná chata, ani sezení, prostě to tu turisticky není vůbec upravené. Přitom sem jezdí paraglidisti a startují na tomto kopci své lety. Vede sem totiž silnice z obce Tarcal. My jsme asi 4 paraglidisty drahnou chvíli pozorovali, což byl nezapomenutelný zážitek. Poslední z nich měl ale dost velké problémy vzlétnout, a tak jsme naše pozorování vzdali a vydali se na zpáteční cestu. Případné podání první pomoci jsme přenechali jiným 🙂

Cesta zpátky byla chvilku stejnou cestou a později po zelené značce hlubokou zarostlou strží, která byla trochu adrenalinovým zážitkem, hlavně kvůli blátu. Divoké porosty totiž dovnitř nepustí téměř sluneční paprsky, a tak se bláto i za slunečného počasí nestíhá vysušit. A nám byla samozřejmě zima. Celou dobu jsem čekali vinici, kterou vidíte na mapě, ale tu tady nenajdete. Ano, jste obklopeni skutečně vinicemi, ale cesta v hluboké strži zarostlá bujnou vegetací vám ani kousek vinice neukáže. Je to docela zajímavý jev, kdy jsou vinice všude okolo vás a vy nemáte šanci. Nakonec jsme tedy došli dolů a přes městečko jsme došli zpět k autu. Cestou jsme nakoupili tolik typické tokajské víno a poseděli v pěkné kavárně. Tu musím tedy vyzdvihnout, byla opravdu pěkná a kafíčko výborné.

Kde jsou ale ty zatracené sklípky?

Vrátili jsme se k autu a pořád nám tu něco nehrálo. Za celou tu dobu jsme neviděli ani jeden vinný sklípek. Vždyť přece každé vinařské centrum láká turisty na tradiční vinné sklepy. A tady nic? Nakonec jsem hledal v mapě města a zjistil jsem, že v Tokaji sklepy opravdu jsou. Nejsou ale zde v centru, ale na konci města poblíž vinic.

Sedli jsme tedy do auta a jeli ve směru Tarcal. A tady jsme nakonec i vinice i sklepy uviděli. Pokud je chcete najít, musíte před železničním viaduktem odbočit doprava do ulice Hegyalja ut.  a tato úzká ulička vás dovede k tradičním domkům, které slouží jako sklípky i prodejny vína a jsou postavené v tradičním duchu. V sezoně jsou cílem turistů, kteří sem putují za vínem, v říjnu zejí prázdnotou, ale i tak jsou některé otevřené. Zastavili jsme se v jedné prodejničce, která sloužila i trochu jako muzeum a pak už museli pokračovat zpět do Nyíregyházy, kde jsme měli nocleh.

Vinné sklípky byly pěkné, ale rozhodně bych je zde někde schované za vlakovým nádražím nehledal. Dojem ze slavné Tokaje byl takový rozporuplný. Ospalé městečko, vinné sklepy někde zastrčené za nádražím a pěkný sopečný vrchol bez jakékoliv turistické infrastruktury. Myslím, že sláva tokajského vína a toto místo mnoho společného nemá. Škoda, protože potenciál by to tu mělo.

V Tokaji se nachází následující muzea:

Muzeum vína (http://www.bormuzeum.eu/) se dvěma expozicemi – Muzeum UNESCO (tzn. tradice výroby vína v Tokaji) na adrese Serház ut. a Muzeum Tokaje na adrese G. Bethlen ut. Lze zakoupit kombinované vstupné do obou budov za 1500 HUF (600 HUF pro studenty), jinak stojí vstupné 1000 HUF do muzea světového dědictví a 800 HUF do Muzea Tokaje. Děti do 6 let mají vstup zdarma.

Booking.com