„Na vědomost všem poddaným se dává, že Jeho Císařská Milost přikazuje, třetí neděli měsíce října, vždy po svátku svatého Havla, posvícení neb hody držeti. V každém koutě naší země právě v tento čas Císařské hody slaviti se budou.“ Jezdec na koni s lejstrem opatřeným velkou pečetí stál na návsi a všichni mu dychtivě naslouchali. Posvícení bude tento rok ještě jednou, točilo se rychtářovi v hlavě. Posel oblečený v bohatě zdobené kamizole s nakadeřenými vlasy pokračoval, ale již ho téměř nikdo nesledoval. Však posvícení již u nás letos bylo a nyní, na samotné císařovo přání, se bude konat znovu. Šum hlasů se postupně měnil v hlasité překřikování. Během chvíle už mluvili jeden přes druhého a posla si vůbec nevšímali. Ten v tichosti smotal glejt do ruličky, zastrčil jej do brašny a klusal zvěstovat císařskou novinu do další vsi.
Booking.com
Při cestách do zahraničí nezapomeňte na kvalitní cestovní pojištění. Já používám tento srovnávač, vřele doporučuji.
V roce 1786 vyšlo skutečně císařským nařízením, že posvícení se bude v celé monarchii konat pouze v jednom termínu, konkrétně vždy o třetí neděli v říjnu. Vzhledem ke svátku sv. Havla, který připadá na 16.10. se mu říkalo Svatohavelské posvícení, díky císařskému dekretu také někdy Císařské hody. Josef II., ekonomicky myslící panovník, viděl, jak kvůli tomu, že se posvícení koná v každém městě jindy a lidé se často o tomto svátku navštěvují, stojí práce, a proto konání posvícení sjednotil. Lidé na to ale zareagovali po svém. Začali posvícení slavit dvakrát v roce – nově císařské a i to staré v původním čase. Nařízení tedy přijali s ohromným nadšením.
Podzimní termín měl jednu velkou výhodu. Bylo po sklizni, a tak se mohly použít čerstvé suroviny – mouka, namletý mák i povidla. Vše, co se napeklo a uvařilo, bylo tedy prvotřídní kvality. Dělaly se posvícenské koláče, řepánky, pekla se kachna či husa ze zelím. Dokonce i chudí jedli na posvícení maso.
Vydejme se do Kouřimi o říjnové posvícenské neděli a nechme se unést fantazií.
Malebná náves se chystá na posvícení
Je časné ráno, sluníčko teprve nesměle sahá svými paprsky na doškové střechy a první řemeslníci a kupci vykládají své zboží na návsi. Bílá jinovatka pokryla květy posledních aster na malých zahrádkách, od úst jdou chomáčky páry. I já přicházím tohoto nedělního rána na náves.
„Pozdrav Pán Bůh, panáčku,“ vidím tetku v krajkované sukni. „Copak Tě k nám vede?“
„Ale, teta, na posvícení. Trochu grošů vydělat. Děvčata po pěkné sukni se jistě otočí, pentličky, látky mám i prstýnek pro štěstí. Sluníčko již svítí, počasí bude dnes pěkné. Mládenci snad pár grošů pro své vyvolené vydají. Tady v Kouřimi vždycky bejvávalo dobře.“ S úsměvem na rtech odpovídám a rozhlížím se, kde bych si svůj malý stoleček rozložil. Chodím od města k městu a na voze mám dřevěnou desku od bratra bednáře a k tomu dvě kozy, co mi vyrobil. Když sluníčko svítí, udělám si z toho takový stolek, na něj vyložím barevné hadříky, suknice a kanafasky, pár prstýnků a dalších ozdůbek. To ale když prší, to je jiná. To lepší doma za pecí sedět než se zbožím moknout. Však stejně by stejně nikdo nepřišel. Dneska to ale vypadá dobře, sluníčko bude ještě hřát.
Copak Tě k nám vede, panáčku?
Tetka se na mě směje a ukazuje na návsi doprava. „Tady si to postav, ještě přijdou další, ať jste všichni u sebe. Přijede sám mistr pekař až z Vysočiny a s čarodějným bejlím nějakej mastičkář až Krkonoš. A nezapomeň si u nás dát koláče. Včera jsme mák pomleli, takhle čerstvé sotva někde najdeš.“
Na návsi je už vše připraveno, chalupy vyzdobené, vůně koláčů se line z otevřených oken. Tetky dělají i řepánky, bodejť jsme v nížině a řepy tu roste všude dost.
Vzpomínám na maminku, jak u nás v chalupě řepánky voněly. To se muselo umíchat pořádné kynuté těsto a do makové náplně se nastrouhala řepa. My děti jsme se tetelily blahem a schovávaly si je na peci do peřin. Z oken naší chalupy to vonělo jako tady. Až mi z toho vzpomínání slza ukápla.
Vůně koláčů se line ze všech stran
No nic, musím si věci rozložit, brzy již přijdou muzikanti a děvčata začnou pokukovat po našem zboží. Tak ať to je připraveno.
Dívky již samozřejmě koukají po stáncích. Pekař Kejval přijel opravdu až z Vysočiny a sotva koláče rozložil, už se u něj shlukly. Však také vypadají neodolatelně, holkám se sbíhají sliny a zatímco nakupují starý pekař zase hází očkem po svátečně vystrojených děvčatech.
Děvčata se poohlížejí po pěkných hadřících
Dívky se shlukly kolem stánků
Muzikanti si již chystají svoje instrumenty – nemůže chybět basa, housle, flétny, ba i dudáka tu dneska máme. Tihle tu byli už minule, mají pěkná vyprávění i s obrázky. Vždycky je pověsí na plot a jedna panímáma, která k tomu zpívá, ukazuje takovým ukazovátkem, co měl náš pan učitel. Jo, moc zábavné to bývá. Dneska přivezli modlitbičky až z Miletína, půjdu a pár krejcarů také vydám, povídala tetka z Bělohradu, že v Miletíně pečou nejlepší perníky ze všech.
Muzikanti své písně podložili obrázky
Z Miletína se k nám dostaly věhlasné modlitbičky. Které jsou však nejlepší?
Najednou vidím nějaký šrumec. Tetky se zase chytly, to by mě zajímalo, proč se pořád hádají. Klevetnice. Určitě šly pomlouvat jako vždycky. Však on jim jednou někdo přistřihne tipec.
Tu ale slyším opravdový křik. Chlapci vezou kokrháče, uvěznili ho v dřevěné kleci a jedou s ním na trakaři přes celou vesnici. V které chalupě asi toho kohouta ukradli tentokrát? Minule to bylo u samotného šafáře, ještěže má pro staré zvyky pochopení. Celá vesnice běží za nimi a sleduje, co se bude dít.
„Co tam stojíš, panáčku,“ volá na mě nějaká tetka v kanafasové sukni. „Teď nic neprodáš, budou ho soudit a všichni chtějí být u toho. Běž se také podívat.“ No, má pravdu, jako minule, stál jsem u svého zboží jako bluma a nikdo nikde.
Tetky již zase klevetí
Kohouta postavili vedle obrovského špalku a už přichází další chlapec, soudce, s dlouhým lejstrem a začal vypočítávat všechny hříchy, které ctihodný kohout spáchal. Jak ubližoval, nepřístojnosti páchal, klevetil. Mají dobrou fantazii, to musím uznat. Usmívám se a vzpomínám, jak jsme u nás na vsi jako kluci kradli kohouta u mlynáře Rouska a ten za námi běžel notnou chvíli s koštětem, aby nám záda vyprášil. Pěkná legrace to byla…
Kohout provedl spoustu nepřístojností
A už ho odsoudili a chystají se k vykonání rozsudku. Nějak se však do toho nikomu nechce.
To jsem ještě neviděl. Už dva mládenci to zkusili a ani jednomu se to nepodařilo. Nakonec jde snad ženská… Pěkná mladá a kuráž má, radost pohledět. Jedna rána a kohout již je na pravdě boží. Hned ho chňapli a už mu škubou peří.
Hlava na špalku, rozsudek bude brzy vykonán
Musím se teď vrátit rychle ke svému zboží. Všichni jsou všichni rozpálení a půjdou nakupovat. Muzikanti se přesunou do stodoly a začne pořádná tancovačka. Budou hodovat, pít a jíst, tancovat a s tím ruku v ruce budou chtít vydávat groše, aby svým dívkám udělali radost. Tak uvidíme, jak se dnešní posvícení vydaří mně.
O posvícení se lidé měli dobře. Zapomněli na každodenní strasti a využili příležitosti k zábavě, tanci a dobrému jídlu. Svátečně se ustrojili a celá vesnice se sešla pospolu, aby společně oslavila výročí posvěcení kostela. Byly to tedy jakési narozeniny místního svatostánku. Ten byl chloubou každé vesnice, nestavěla ho totiž církev, ale obvykle sami obyvatelé a na jeho stavbu vydali spoustu peněz. Církev ho pak jen převzala a starala se o jeho provoz a údržbu. Po dostavbě musel být každý kostel vysvěcen a právě výročí této události se slavilo o posvícení. Řada zvyků však pocházela ještě z pohanských dob, samozřejmě spousta byla církevních.
V současnosti se již v Čechách příliš často posvícení nedrží, s rokem 1918 a obnovením svatováclavské tradice se na řadě míst začalo držet na svátek svatého Václava. V tradiční podobě však již v Čechách téměř vymizelo. Naopak na Moravě je situace úplně jiná, posvícení se zde říká hody a opravdu skoro v každé vesnici se dodnes drží včetně krojovaných průvodů a tradičních tancovaček s cimbálovou muzikou.
Kratochvilná vyprávění během posvícení
Ve skanzenu v Kouřimi se díky péči paní Markéty Štormové snaží tyto tradice oživovat a právě Svatohavelské posvícení ve staročeské podobě i se zvykem stínání kohouta patří k vrcholným akcím roku. Skanzen přitom sám o sobě příliš neohromuje – je relativně malý, umístěný za ospalým městečkem Kouřim, příchod od parkoviště je celkem nehezký (i když je zde potenciál, protože probíhá řada rekonstrukčních prací). Díky národopisným akcím je však jedinečný, na malém prostoru najdete vše, co k dané události patří. Ve skanzenu dbají na každý detail, a tak nenajdete při akcích žádné rušivé elementy, které do tehdejších dob rozhodně nepatřily. Za to musím dát skanzenu hodně plusových bodů. Národopisné akce zde patří k nezapomenutelným zážitkům. Další unikát je v tom, že ve skanzenu najdete soubor staveb z různých částí Čech, takže se tu doslova střetávají různé lidové tradice a tvoří jeden zajímavý celek.
Všchni svátečně vystrojeni, to k posvícení patří
Během Svatohavelského posvícení vystoupily dva folklorní soubory – Barunka s České Skalice společně s Michaelem Pospíšilem a folklorní soubor Horačky z Podještědí. První jmenovaný se věnoval klasickým posvícenským písním a vystoupil v různých částech skanzenu včetně hospody, kde hrál a zpíval jako za starých dob. Horačky ukázaly zvyk stínání kohouta se vším všudy a zde musím ocenit profesionalitu souboru, včetně gestikulace a mimiky, zvládnuté do posledního detailu. Poté se všichni přesunuli do stodoly, kde probíhala tradiční vesnická tancovačka. Každému přívrženci folkloru muselo srdce zaplesat.
Pečení tradičních řepánků
Počasí přálo a když posvícení končilo, bylo nám docela smutno. Čeká nás dlouhá zima, která akcím po širým nebem příliš nepřeje, a tak si na podobný zážitek budeme muset počkat až do Velikonoc. Naštěstí prosinec je ve znamení mnoha tradičních zvyků, a tak můžete do skanzenu v Kouřimi zavítat ještě na program v čase Adventu a Vánoc včetně tradiční svatomikulášské obchůzky a tříkrálové koledy.
2 komentářů